Sv. Ludmila přijala křest po svém manželovi Bořivojovi od sv. Metoděje a v křesťanské víře vychovávala nejen své syny Spytihněva a Vratislava, ale i vnuka Václava. Nepřijala křest jen kvůli manželovi formálně, ale přijala víru celým srdcem a nechala se jí zcela proniknout. Proto se stala velmi autentickou svědkyní Ježíše Krista pro své syny i vnuka Václava. Můžeme říci, že právě pro tuto svou horlivost a opravdovost nakonec ztratila život, když ji nechala zabít její snacha Drahomíra.
Z jednání a vlády sv. Václava je však jasně patrné, že sv. Ludmila svou úlohu v předávání víry splnila a napomohla tak k jejímu zakořenění a upevnění v našem národě. Předávání víry a svědectví autentického křesťanského života jsou i v dnešní době bezpodmínečně nutné pro obnovu křesťanského života v naší vlasti.
Předávání víry je především výhradním úkolem, povinností, ale i privilegiem katolických rodičů, kteří při křtu dítěte slibují, že ho budou vychovávat podle Božího zákona a učit milovat Boha a bližního, jak nás to naučil náš Pán Ježíš Kristus. Dávají tedy slib před Bohem, za který se budou jednou na věčnosti zodpovídat, jak ho naplňovali a žili. Na druhém místě patří tato povinnost kmotrům, dále i prarodičům a všem ostatním v rodině, kteří přijali svátost křtu a zavázali se, že budou žít podle Božího zákona a učení Církve.
Nedávno jsem při přípravě katechumenů dostal otázku: „Proč, když je tolik pokřtěných, chodí do kostela tak málo lidí?“ Právě zde se velmi jasně ukazuje, nakolik člověk zná a bere svou víru vážně. Je mnoho těch, kteří jsou sice pokřtěni, ale o své víře nic nevědí a ani netuší, co znamená být a žít jako křesťan. Pak je logické, že svou víru nepraktikují – tedy nechodí do kostela. Nevědí proč, neznají smysl. A zde je slabé místo, které se dotýká samotného předávání víry.
Abych mohl víru předávat, musím ji já sám dobře znát a být schopen obstát v základních otázkách, které mi položí hledající, ale i děti a mladí lidé. Sv. Ludmila si musela křesťanskou víru velmi dobře osvojit, protože ji předávala v době, kdy ještě zdaleka nebyla v našem národě pevně zakořeněná.
Nesmíme podceňovat poznávání a předávání víry, protože na tom do značné míry stojí osud našeho národa i Církve. Každý křesťan, především však rodiče, si tedy musí položit otázku: Jak já usiluji o předávání víry svým dětem? Jak na to dbám a jak důležité to považuji?
Druhým krokem je osobní život z víry a podle víry. Tedy: jakou důležitost kladu na modlitbu, na přijímání svátostí – především svátosti smíření – a na účast při mši svaté? Stačí mi „splnit nedělní povinnost“, anebo si uvědomuji, že potřebuji intenzivněji čerpat z Božího pramene, který nám dal sám Ježíš Kristus, abychom vytrvali a zůstali věrní? Věrnost ve víře vedla sv. Ludmilu až k odevzdání života, avšak za cenu získání života věčného.
Inspirujme se i my a prosme sv. Ludmilu, abychom přikládali výchově a předávání víry nejvyšší důležitost. Prosme za rodiče a všechny, kdo mají odpovědnost za děti a mládež, aby byli neohroženými svědky Ježíše Krista uprostřed světa.
K tomu vám všem žehná
P. Vít