Kostel sv. Rocha

Kostel zrozený z času moru

Počátkem roku 1680 zasáhla Prahu ničivá morová epidemie. Městské úřady proto rozhodly o zřízení nových pohřebišť za hradbami města, aby bylo možné důstojně pohřbívat oběti nákazy. Na území tehdejší vsi Olšany tak vznikly tři morové hřbitovy – staroměstský, novoměstský a židovský.

Právě u staroměstského pohřebiště byla schválena stavba kaple, z níž se později stal dnešní kostel. Souhlas udělil pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna a stavba byla dokončena roku 1682.

Autorem projektu je považován významný barokní architekt Jean-Baptiste Mathey, realizaci vedl stavitel Jan Hainric. Přestože kostel vznikal v barokní době, jeho architektura nese také klasicizující prvky a působí střídmě a harmonicky.

Hřbitovní kostel a centrum duchovní správy

Kostel svatého Rocha dlouho sloužil především jako hřbitovní chrám. Postupně se zde začali pohřbívat nejen zemřelí na mor, ale i další obyvatelé Prahy.

Zásadní změna nastala roku 1839, kdy byl kvůli špatnému technickému stavu zrušen farní kostel Povýšení svatého Kříže. Jeho oltáře i celá farnost byly přeneseny právě sem a od roku 1842 se zde konaly všechny úkony duchovní správy.

Pozdější urbanistické úpravy Olšan odstranily část původní hřbitovní zdi i starou faru, takže dnes kostel stojí volně uprostřed zeleně a působí jako tiché místo rozjímání uprostřed rušného města.

V letech 2005–2006 prošel chrám rozsáhlou rekonstrukcí, během níž byla mimo jiné kompletně obnovena střecha.

Architektura: elipsa místo rotundy

Kostel je někdy lidově označován jako rotunda, ve skutečnosti však jde o barokní centrální stavbu na elipsovitém půdorysu, zaklenutou kupolí s lucernou. Zvoncovitá střecha dodává stavbě charakteristickou siluetu.

Fasádu člení pilastry nesoucí profilované kladí a výraznou římsu. Nad hlavním portálem se nachází kartuš se staroměstským znakem a latinským nápisem připomínajícím, že kostel byl vystavěn „zbožným slibem rady a lidu Starého Města pražského“ roku 1680.

Vnitřní prostor je členěn osmi pilastry probíhajícími celou výškou stavby. Po obvodu se nachází hluboké výklenkové kaple a nad nimi ochoz s balustrádou, který prostoru dodává vzdušnost i slavnostní ráz.

Umělecká výzdoba a duchovní poselství

Dominantou interiéru je hlavní oltář, jehož architekturu navrhl roku 1879 Antonín Baum při obnově kostela. V oltářním rámu je vsazen cenný obraz z roku 1754 od Ignáce Raaba. Zobrazuje trojici světců vzývaných při morových epidemiích – svatého Rocha, svatého Šebestiána a svatou Rozálii – kteří se obracejí k Panně Marii. V pozadí jsou zachyceny výjevy připomínající hrůzy morové nákazy.

Oltář završuje krucifix mezi anděly od pražského řezbáře Eduarda Veselého z roku 1880.

Za pozornost stojí také:

• boční oltář Panny Marie s obrazem Jana Heřmana (1884),

• oltář svatého Josefa doplněný sochou sv. Jana Křtitele darovanou ze Švýcarska,

• křížová cesta podle kreseb významného nazarénského malíře Josefa Führicha,

• freska s litaniemi od Josefa Stetera z roku 1766.

Nejstarším dochovaným předmětem je barokní cínová křtitelnice z roku 1595 od cínaře Matouše Voříška z Roudnice nad Labem.

Komu je kostel zasvěcen?

Patronem chrámu je svatý Roch z Montpellieru, který je v křesťanské tradici uctíván jako ochránce proti moru a patron nemocných. Bývá zobrazován jako poutník se psem – symbolem věrnosti a Boží péče.

Zasvěcení doplňují také svatý Šebestián a svatá Rozálie, další světci spojovaní s prosbami za ochranu před epidemiemi.

Význam dnes

Kostel svatého Rocha je nejen cennou barokní památkou, ale také silnou připomínkou dějin, v nichž se víra stala zdrojem útěchy v dobách nejistoty. Jako filiální kostel farnosti u sv. Prokopa si dodnes zachovává svůj duchovní charakter a patří k nejpůsobivějším sakrálním místům Žižkova.

Obvykle je přístupný zejména během bohoslužeb, kdy se jeho prostor znovu naplňuje modlitbou – podobně jako před více než třemi stoletími.