Kostel sv. Prokopa
Architektonickou dominantou celého pražského Žižkova je bezesporu novogotický kostel sv. Prokopa na Sladkovského náměstí (vedle Seifertovy ulice). Základní kámen tohoto kostela byl arcibiskupem a kardinálem Františkem Schönbornem položen 30. října 1898 u příležitosti 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. Proto se mu v prvních letech existence také říkalo „Jubilejní“ kostel. Plány na stavbu trojlodního sloupového chrámu vypracovali architekti Josef Mocker a František Mikš.
Akci předcházelo vyhlášení Žižkova samostatným městem v roce 1881. Protože město nemělo důstojného a dostatečně velkého kostela, který by dostačoval potřebám obyvatel Žižkova, vzniklo již v roce 1879 družstvo pro vystavění katolického kostela, které se v roce 1882 proměnilo ve Spolek. Jeho péčí byl v roce 1883 zakoupen dům s hostincem U rytíře Dalimila, později přejmenovaný na U Jana Lucemburského (dnes Divadlo Járy Cimrmana). Veliký taneční sál byl přestavěn na kapli, zasvěcenou Panně Marii. Tato kaple byla sice vybavena velmi jednoduše, ale pojala až tisíc věřících. Svému účelu sloužila více než 20 let, a to i po vysvěcení kostela sv. Prokopa. Zrušena byla teprve v roce 1919.
Celé Stavba jubilejního kostela trvala celých 5 let, až mohl konečně 27. září roku 1903 arcibiskup a kardinál kníže Lev Skrbenský z Hříště posvětit nový pseudogotický chrám za přítomnosti místodržitele Království českého arciknížete Ferdinanda Karla hraběte Coudenhove s chotí. Prvním farářem byl jmenován Mons. Eduard Šittler.
Chrám je dlouhý přes 51 metrů, vejde se do něj až dva tisíce lidí. Výška křížové klenby dosahuje 16 metrů, věž je vysoká 73 metrů. Jeho šířka činí 17 metrů.
Do kostela lze vstoupit jedním ze dvou schodišť o 21, resp. 24 stupních, která se nalézají na jeho severní a západní straně. Nad severním (hlavním) vchodem je vzácný tympanon, jež obsahuje reliéf Madony s Dítětem, kterému zdejší patron sv. Prokop podává model kostela. Nad druhým, západním (bočním) vchodem je zase socha sv. Vojtěcha, který zve návštěvníky do chrámu. Obě díla pocházejí z dílny Josefa Pekárka, žáka Myslbekova.
Ze zařízení interiéru je nejproslulejší obraz Karla Škréty Svatý Václav, obránce Prahy proti Švédům z roku 1649, pocházející z kláštera v Emauzích.
Hlavní oltář je novogotický, projektovaný rovněž architektem Františkem Mikšem. Má čtyři křídla na způsob archy, uprostřed níž je socha sv. Prokopa v řeholním rouchu, obklopeného sv. Cyrilem a Metodějem od sochaře St. Zálešáka. Osm deskových obrazů, věnovaných významnými českými šlechtickými rody, představuje výjevy ze života sv. Prokopa, patrona chrámu. Obrazy maloval K. L. Klusáček. Vršek oltáře zdobí skupina Ukřižování Páně.
Barokní benátský lustr daroval kostelu kníže Auersperg.
Na bočním oltáři upoutá soška Madony s
Ježíškem, snad originál z 1. poloviny 15. století, která byla zachráněna za třicetileté války v domě U tří žaludů na Novém Městě, kde byla uschovávaná až do roku 1742.
Boční oltáře Panny Marie (vpravo) s deskovými výjevy z jejího života a oltář Božského Srdce Páně (vlevo) s obrazy sv. Augustina a sv. Aloise zhotovil také St. Zálešák.
Opuková kazatelna se žulovými schody je zhotovena podle návrhu architekta Mikše, varhany na prostranné kruchtě zhotovila žižkovská firma Emanuela Petra.
Vitráže v oknech byly zhotovené podle plánu malíře K. L. Klusáčka. Poslední okno v jižní lodi bylo zdařile doplněno teprve v roce 1992 podle původního návrhu Cyrila Boudy. Výjev zobrazuje setkání knížete Oldřicha se sv. Prokopem v lesích u Sázavy.
Pro kostel bylo požehnaným působení zdejšího administrátora P. Vladimíra Kelnara, jehož zásadním přičiněním byl kostel v letech 1992-1997 důkladně restaurován a rekonstruován.